Čtvrtá řadovka v nové etapě švédských elegánů znovu potvrzuje, že tahle parta má svou hudbou stále hodně co říci, byť již netočí nepřeslechnutelné hitové šlágry a drží se, stejně jako tomu bylo u několika předchůdců, zemitějšího hardrockového výrazu čerpajícího zejména ze sedmdesátých let.
Na samotných EUROPE se mi líbí hlavně tři věci. Zaprvé, působí a fungují jako rovnocenná parta, která je tvořená pěti zcela rozdílnými osobnostmi, z nichž každá dodává výsledku to své potřebné. Jasně, Joey Tempest je šéf se vším všudy, výtečný zpěvák, frontman a jejich hlavní skladatel, který je jasným poznávacím znamením. Ovšem ani zbytek za ním v mnohém nezaostává a patří k světové špičce v daném žánru. Zadruhé, jde o vynikající hudebníky, kteří dokáží vždy přijít s kvalitou a jejich alba jsou ukázkou aktuální studiové práce i neobyčejného skladatelského i muzikantského nadání, o čemž mimo jiné svědčí i výtečná a moderně znějící alba vydávaná po jejich comebacku, který proběhl již téměř před dekádou. A konečně za třetí - EUROPE nemají za potřebí kopírovat svá nejúspěšnější díla vlastní minulosti a dokáží se posouvat. Z toho vyplývá, že i když je na novince znovu zřejmé ovlivnění starou rockovou klasikou, skladby jsou opatřené řízným a poměrně moderním zvukovým kabátkem.
Nové album „Bag Of Bones“ je zhruba někde na půli cesty mezi dílem zažehnuvším jejich mocné druhé nadechnutí - „Start From The Dark“ (tohle album jsem bohužel dokázal docenit až zpětně) a předcházejícím retro výletem „Last Look At Eden“. Deska sice ctí historické vzory, které tito Švédové od nepaměti mají zejména mezi slavnými hardrockovými kapelami let sedmdesátých, ale vykazuje se poměrně moderním dunivým soundem. Spřízněnost jejich současné produkce cítím zejména s aktuální tvorbou pilného avšak poměrně nenápadného ex-Párpla Glenna Hughese, což je patrné již od úvodní poměrně razantní „Riches To Rags“. EUROPE totiž stejně jako tento muzikant vycházejí z bluesových základů, na které nabalují své mohutné rockové skulptury. Je pravda, že letos to však vidím na větší přiblížení se americkému tradicionalistickému projevu – několikrát zde totiž dostane prostor akustika i slide kytary, tak jako tomu je třeba v titulní skladbě nebo v „Drink And A Smile“. Jinde naopak dominují silné riffy a mohutný hardrockový sound zdobený výtečnou kytarou Johna Noruma i hammondy Mica Michaeliho – zřejmě nejpovedenější skladby alba - „Not Supposed To Sing the Blues“ a „My Woman My Friend“.
Při skladbě „Doghouse“ si nelze nevzpomenout na legendární LED ZEPPELIN a „Firefox“ je opatřená krásnými orientálními motivy. Když však dojde na závěrečnou a opravdu nádhernou baladu „Bring It All Home“, je mi jasné, že EUROPE nahráli další svěží, různorodé a zároveň poměrně tradicionalistické album, které sice nebude patřit k úplně těm jejich nejlepším, ale rozhodně se může bez potíží zařadit vedle těch ostatních z diskografie. Jediným záporem budiž tedy absence výraznějších hitů, ale při sečtení všech ostatních kladů nahrávky, čert vem nějaké hity. Prostě zde máme další povedené album od EUROPE, takže berte nebo nechte být.